Historie

Historie obce Velehrad

Celý katastr dnešní obce Velehrad byl původně majetkem kláštera. Teprve na konci 17. století začali jeho představení svým poddaným, většinou řemeslníkům, prodávat do dědičného držení buď domky, nebo pozemky vhodné k jejich výstavbě. Dokládají to tři dochované listiny, které jsou uložené v archivu obce. Podle první z nich, která je datována k 6. květnu 1698, koupil klášterní bednář Jiří Hejda za třicet zlatých rýnských domek s místem pro dvorek a zahrádku k dědičnému držení.

Takto vzniklé usedlosti byly osvobozeny od robot i ubytování vojska, jejich majitelé směli držet přesně určený počet kusů vlastního dobytka a pouze v případě živelných pohrom byli povinni podílet se s ostatními poddanými na bezpečnostních opatřeních, která měla ochránit klášter.                                                                                                     

Teprve po zrušení kláštera, ke kterému došlo 27. září 1784, začíná Velehrad vystupovat jako samostatná obec,  která měla zhruba 300 obyvatel. Již od počátku se o pořádek v obci starala samospráva tvořená rychtářem a purkmistrem. Podle dochovaných zpráv se prvním rychtářem stal krejčí Jan Fajkus.

Obec se poté poměrně rychle rozšiřovala, takže se zde v polovině 19. století nacházelo  47 domů, v nichž žilo 417 obyvatel.

Typické domky byly stavěny převážně z ručně vyráběných nepálených cihel ze suché hlíny (tzv. kotovic), střecha byla pokryta slámovými došky. Jednalo se obvykle domy se dvěma, později třemi místnostmi, které mívaly v přední části dvě malá obdélníková okna a na delší straně plasticky vyřezávané dveře. Topilo se na otevřeném ohništi se širokým komínem. Posledním domem tohoto typu byl dům č. 54, zbouraný koncem 60. let 20. století.

K prvnímu rozšíření obce došlo výstavbou domků v ulicích Buchlovská a Na Hrádku. Obec se posléze postupně rozrůstala a zvyšoval se taktéž počet obyvatel.

Po roce 1848 došlo ve vývoji samosprávy k významným změnám. Byl totiž volen obecní výbor (společný pro Velehrad i Modrou) a obecní představenstvo, tvořené představeným (starostou) a alespoň dvěma radními. Tíha odpovědnosti ležela na představeném, radní mu pouze pomáhali. Představenstvo bylo voleno na tři roky, poprvé se tak stalo v roce 1850. Toto uspořádání zůstávalo stejné prakticky až do roku 1919. V období mezi dvěma světovými válkami si na Velehradě zachovávala své dominantní politické postavení sdružení občansko – křesťanských stran. Zastupitelstvo mělo v této době celkem 15 členů a pracovaly při něm i jednotlivé výbory (např. finanční či stavební). 

Rychlý rozvoj obce na počátku 20. století přerušila I. světová válka, která ovlivnila především stav hospodářství.

Nejtragičtěji zasáhla válka rodiny 12 velehradských občanů, kteří mez léty 1914 – 1918 zemřeli na frontách. Další z odvedenců, účastníků přímých bojů, byli zajati a stali se součástí prvního československého vojska, někteří z nich šťastně prošli celou sibiřskou anabází v Rusku.

Za ukončení válečné vřavy a vznik samostatné Československé republiky poděkovali místní občané při bohoslužbě slavené 4. listopadu 1918. Dne 4. května pak byla „U Rozálky“ zasazena Lípa svobody, která měla navždy připomínat tuto významnou událost.

V roce 1938 se velehradští občané opět aktivně připravovali na očekávaný začátek II. světové války. Po příchodu Němců byly rozpuštěny dosavadní politické strany a zastavena činnost většiny spolků. Povinně bylo zavedeno dvojjazyčné úřadování, státní a obecní úředníci a učitelé se museli podrobit zkouškám z němčiny. V důsledku zhoršujícího se stavu hospodářství se dobrovolné sbírky postupně měnily na povinné odvody potřebných surovin. V roce 1942 byl nařízen odvoz všech zvonů.

Vlastenecky orientovaní občané Velehradu se připojili k ilegálně vzniklé odbojové organizaci Obrana národa. Zdejší rota měla asi 100 mužů. Celá řada z nich byla na přelomu let 1939/1940 zatčena a vězněna.

Velehradští občané zasáhli také do druhé fáze protifašistického odboje, když ve velehradské cihelně našel na nějakou dobu úkryt účastník výsadku Tin, Ludvík Cupal, který se zde společně se svým přítelem Vojtěchem Lukaštíkem (účastníkem výsadku Intransitive) snažil naplánovat sabotážní činnost. Po jejich odhalení byla zatčena a později popravena celá řada místních občanů.

Od roku 1944 působil v nedaleké obci Salaš partyzánský oddíl Olga, jejímiž členy se stali tři velehradští občané. Několik dalších s touto skupinou aktivně spolupracovalo.

Jednou z tisíců dramatických válečných událostí se 7. července 1944 stal pád amerického bombardéru Boeing B-17G „Flying Fortress“. Dnes tuto událost připomíná pomník věnovaný památce zemřelého amerického pilota.

Velehrad byl nakonec osvobozen rumunskými vojáky dne 1. května 1945.

Po krátkém období svobody přišel únorový převrat, který přinesl celou řadu změn v samosprávě, hospodářství i plánované výstavbě. Obecní úřad byl přejmenován na místní národní výbor. Měl 24 členů a pracovalo při něm celkem sedm referátů a řada dalších komisí. Plenární zasedání se konala jednou za dva měsíce. Bylo vytvořeno jednotné zemědělské družstvo a zanikla celá řada tradičních soukromých podniků. V roce 1973 byla dokončena výstavba nové budovy MNV (dnešní obecní úřad), o čtyři roky později pak nákupní středisko.

Události roku 1989 zásadním způsobem změnily život v celé republice. První demokratické volby proběhly na Velehradě 24. listopadu 1990 a vzešlo z nich 11 nových zastupitelů, kteří ze svého středu zvolili nového starostu.

Nové zastupitelstvo se rychle snažilo opravit střed obce a rozšířit služby občanům. Proto byla v letech 1992 – 1993 zahájena plošná plynofikace obce, došlo k výstavbě čističky, výměně osvětlení, rekonstrukci a výstavbě silnic a chodníků. Velkým, úspěšně splněným úkolem se stala výstavba budovy školy, neboť ta dosud sídlila v klášteře, který měl být navrácen sestrám sv. Cyrila a Metoděje.

Dnes je Velehrad prosperující obcí, která zajišťuje všechny služby, jež jsou pro občany důležité. Počet obyvatel je relativně stabilní, k poslednímu prosincovému dni roku 2018 jich zde žilo 1174 .

Archeologie Velehradu

Již v polovině 19. století se začali archeologové zabývat tzv. „velehradskou otázkou“, snažili se tedy rozhodnout, zda lze původní sídlo velkomoravského knížete a působiště Cyrila a Metoděje ztotožnit s dnešním Velehradem. Postupně zvítězilo přesvědčení, že původní Veligrad lze hledat spíše v prostorách mezi Starým Městem a Uherským Hradištěm.

Zkoumáním místní historie se jako první začal v polovině 19. století zabývat archeolog Jiří Přikryl. Na některé z jeho závěrů navázal další z významných historiků, Jan Nevěřil, který roku 1910 založil „Archeologický spolek Starý Velehrad se sídlem v Uherském Hradišti a kromě Velehradu prozkoumal také pozůstatky velkomoravského kostelíka v Modré. Archeologické sbírky spolku byly vystaveny ve „Slovanském muzeu“, založeném Alfonsem Sauerem na Velehradě roku 1904. K posledním historikům, kteří svoji pozornost obraceli především k Velehradu, patři Anton    Zelnitius.

K pokračování archeologických výzkumů došlo až po roce 1964, kdy se vedoucím archeologického oddělení    Slováckého muzea stává Robert Snášil. Na jeho práci navázal v roce 1994 Jiří Pavelčík, který přímo na katastru Velehradu zkoumal kostrový hrob z poloviny 11. století. V roce 1993 objevil na prostranství před bazilikou pracovník Ústavu archeologické památkové péče Jiří Kohoutek část barokních lázní a pozůstatky středověkého opevnění kláštera. V archeologických zkoumáních Velehradu a jeho okolí dosud pokračují archeologové Miroslav Vaškových a Luděk Galuška.

Nejstarší předměty nalezené na Velehradě pocházejí z paleolitu (doby kamenné). Už od doby neolitu (mladší doby kamenné) se jedním z nejbohatších nalezišť na Velehradě stává lokalita „Dolní Rákoš“. Zde byly objeveny početné pozůstatky keramiky z tohoto období a také unikátní měděné předměty – dýka a dvě dlátka – které časově spadají do období eneolitu (pozdní doba kamenná). Spektrum nálezů, patřících k této vývojové etapě, doplňuje kamenný sekeromlat objevený v trati „Konventka“ a velký kamenný sekeromlat nalezený poblíž Králova stolu.

Nálezy z doby bronzové jsou méně početné, nejvíce keramického materiálu tzv. lužické kultury“ pochází opět z lokality „Dolní Rákoš“, kde se s velkou pravděpodobností nacházela celá osada, osídlení je však doloženo i z lokality „ Pod Hájem“ a „Žabinec“.

Starší i mladší doba železná obohatila velehradská zkoumání jen o nepříliš početné keramické nálezy, k nejvýznamnějším patří objev bronzové spony na šat tzv. duchcovského typu s lučíkem zdobeným plastickými vývalky a třemi kuličkami na konci záchytné patky z trati „ Žabinec“.

Zatímco Keltové a Germání zanechali na tomto území jen nepočetné stopy v podobě ojedinělých nálezů typických střepů, Slované se na území Velehradu usadili natrvalo.

Nejvýznamnější památkou datovanou do počátku 9. století je bezesporu kostelík sv. Jana v Modré. O dvě století mladší je hrob nalezený Josefem Pavelčíkem v roce 1995 v ulici Zahradní. Narušena zde byla hrobová jáma s kostrou ženy, která měla lebky bronzovou, stříbrem potaženou záušnici. Vzhledem k dalším nálezům částí lidských kostí nacházejících se na této trati lze předpokládat existenci pohřebiště. Nadále pokračující osídlení v 10. a 11. století nám dokládají také zachycené sídlištní vrstvy v prostoru „Konventky“, „Žabince“ a Modré, odkud pochází velké množství keramiky (dnes uloženo v depozitáři Slováckého muzea) pocházející s největší pravděpodobností ze sídlištních objektů.

Archeologické nálezy na Velehradě  

Archeologické objevy k Dolnímu a Hornímu Hrádku na Velehradě se dočtete zde:

PŘÍSPĚVĚK K PROBLEMATICE OPEVNĚNÍ V POLOZE „DOLNÍ A HORNÍ HRÁDEK“ NA KATASTRÁLNÍM ÚZEMÍ VELEHRADU.pdf

Významné osobnosti

Pověsti z Velehradu 

si můžete přečíst zde:  Pověsti z Velehradu